Patologické hráčství

Ambulantní léčba

může probíhat v nejrůznějších prostředích: ve zdravotnických zařízeních, neziskových organizacích a soukromých praxích; klienti také mohou absolvovat konzultace/ sezení u psychiatrů, psychologů, terapeutů nebo poradců. Podoba léčby pak může být velmi různá podle přístupu odborníka. Může jít o krátkodobé poradenství, které základně hráče zorientuje v možnostech léčby a způsobech, jak je potřeba změnit své chování směrem ke gamblingu. Může jít také o střednědobou nebo dlouhodobou terapii, která kromě samotného hraní často řeší i další psychické, sociální a vztahové témata. Hráč pak mění svůj život jako celek.

Individuální léčba

může vypadat různě podle přístupu odborníka nebo zařízení, ale také podle preferencí a potřeb klienta. Na začátku léčby se klasicky řeší více praktické věci týkající se chování, zvláště na rovině chování a myšlení. Postupem času se zaměřuje na další procesy a emoce. Typickými tématy, které se řeší, jsou stud, vina, důvěra, trpělivost, ale také zoufalství a sebevražedné myšlenky.

Skupinová psychoterapie

je hojně využívanou metodou práce, stejně jako v léčbě ostatních závislostí. Má svoje místo v léčbě ambulantní, pobytové a také v rámci doléčování. Skupinové práci často může předcházet individuální práce, protože vyžaduje vyšší motivovanost a jasné rozhodnutí k abstinenci. Ukazuje se jako dobrý způsob, pokud hráči chtějí řešit pouze hraní nebo již mají po léčbě. Skupina umožňuje pravidelně docházet a udržovat se v léčbě nebo doléčování, i když klienti aktuálně třeba nepotřebují nic řešit.

Připojují se pak k tématům ostatních. Jde o prostor, kde mohou hráči o svém problému mluvit volně a bez následků. Mohou hledat možnosti řešení svých problémů a inspirují se z řešení a procesů ostatních. Na začátku abstinence může být inspirací vidět ostatní, které jsou v léčbě déle a daří se jim.

Gambleři velmi často tají své hraní a stydí se za něj. Sama rodina musí často odhalit problém. Pokud sami hráči řeknou o svém problému, bývají donuceni okolnostmi, nejčastěji finančními. Přiznání často přináší úlevu pro samotné hráče, necítí se pak na problém sami a pomáhá jim to část odpovědnosti přesunout na další lidi. Lidé, kteří se o tom dozvídají jako první, bývají partnerky, matky a sourozenci. Před širší rodinou je často situace utajována. Část rodiny, které o problému ví, pak vytváří nový systém fungování

(Patford, 2009).

Vytvoření systému okolo hraní

Gambling jako diagnóza nebo nemoc může být vnímán jen jako sociální konstrukt, který pomáhá hráčům a rodinám, aby se mohli se situací vyrovnat a orámovat ji. Jde vlastně o příběh závislosti, který pomáhá celé rodině přijmout situaci a zarámovat si ji a vysvětlit, co se stalo a co je potřeba udělat pro to, aby svému blízkému pomohli (Wedgeworth,1998).

Rodina pomáhá hráčům často tím, že jim pomůže s jejich dluhy a závazky. Také pomáhá držet a nastavit pravidla, aby ve svém chování nepokračoval, mění hesla i počítačových účtů, kontrolují peníze apod. Hráč se pak dostává trochu do role dítěte, o které je třeba pečovat. Celý systém stojí na vzájemné důvěře či spíše zpočátku nedůvěře. Zdá se, že v průběhu času jsou rodiny méně ochotné se zcela oddat systému, který za každou cenu pomáhá hráči s nehraním, a bezvýhradně mu důvěřovat. A to nejen v rámci času jednotlivce, ale také v čase celkově. V současnosti myslí více rodin na sebe samotné, než aby vše obětovali tomu, aby pomohli hráči (Valentine & Hughes, 2010;Patford, 2009).

Vliv na život blízkých

Hraní má na blízké velmi podobné následky jako na samotné hráče. Přicházejí o finanční a často i existenciální jistoty. Sny, které měly, se často rozplývají a místo toho se stávají pečovateli o hráče a celou rodinu. Ztrácejí vlastní život, jak ho chtějí a představovali si. Pokud se rozhodnout zůstat, pak jejich život minimálně po určitou dobu podléhá hraní blízkého. Přebírají odpovědnost (partnerky, děti i rodiče) a stávají se tak pečovateli o hráče. Tato oblast je zkoumána hlavně z pohledu partnerek hráčů. Musí řešit, jak se chovat k partnerovi, jak naložit se ztracenou důvěrou. Pokud jde o partnerky, musí se rozhodnout, zda s partnerem zůstanou, nebo odejdou. Opět je to o nějaké míře, kterou ženy vnímají.

Důležité je, zda věří, že se zlepší situace, nebo se pro ně zmírní stres a důsledky vyplývající z hraní partnera. Partnerky vidí změnu chování hráčů k dětem i kamarádům i v širším sociálním kontextu a jsou nuceny se k těmto pozorovaným změnám nějak postavit. Jedna věc je zvládnutí samotného gamblingu a pomoci vytvoření systému popsaného výše. Druhou stránkou je pak zvládnutí sama sebe – jak zvládnout stres, chování s okolím, komu o svém problému říci, aby např. neodradili blízké, že o tom pořád mluví. Musí si vymyslet vlastní zvládací strategie, jak se s celou situací vyrovnat a dostat svůj život do rovnováhy

(Valentine & Hughes, 2010; Patford, 2009).

Diagnostika

 Patologické hráčství je definováno jako časté, opakované epizody, které dominují v životě jedince a vedou k poškození sociálních, pracovních, materiálních a rodinných hodnot a k zadlužení (Smolík, 2004). Diagnózu patologické hráčství a jeho kritéria můžeme najít v diagnostických manuálech a to buď Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN), který se používá v Evropě, nebo DSM (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders) zažitý v USA.

Podle MKN 10 používaný v ČR jsou projevy pro patologické hráčství tyto (F 63.0):

  1. V období nejméně jednoho roku se vyskytnou dvě nebo více epizod hráčství.
  2. Tyto epizody neznamenají pro jedince žádný zisk, ale pokračují navzdory osobní nepohodě a narušování fungování v denním životě.
  3. Jedinec popisuje obtížně kontrolovatelné intenzivní puzení k hraní a sděluje, ženení schopen zastavit hráčství svojí vůlí.
  4. Zaujetí myšlenkami na hru nebo představami o okolnostech spojených s touto činností.

DSM IV je mezinárodně používaný diagnostický manuál Americké psychologické společnosti (APA). Je podrobnější, a tudíž je široce používán. Patologické hráčství je definováno splněním alespoň 5 z 10 bodů.

  1. Zaujetí hráčstvím (např. snaha o znovuprožití minulých hráčských zkušeností, následků hazardu nebo plánování nového hazardu nebo přemýšlení o způsobech, jak získat peníze na hraní)
  2. Potřeba hrát se stále většími částkami peněz
  3. Opakované neúspěšné snahy kontrolovat, přerušit, nebo se vzdát hraní
  4. Neklid nebo podrážděnost při pokusu přerušit nebo vzdát se hraní
  5. Hraní jako způsob útěku od problémů nebo snaha zbavit se dysforické nálady, např. pocitu bezmoci, viny, úzkosti, deprese
  6. Po prohře peněz ve hře se často další den vrací, aby je znovu získal („hon“ za penězi)
  7. Lže členům rodiny, terapeutům nebo jiným, aby zastřel rozsah svého hráčství;
  8. Páchá nelegální činy, jako padělání, podvody, krádeže nebo zpronevěry, aby získal peníze na financování hráčství
  9. Hráčstvím ohrozil nebo ztratil významné přátele, práci nebo příležitost ke vzdělánía kariéře
  10. Spoléhá na jiné, že poskytnou peníze a napraví špatnou finanční situaci způsobenou hráčstvím

Tato kritéria daleko více podporují rozpoznání procesů, které se u hráčů vyskytují.

Zaměřuje se více na kvalitativní popsání zhodnocení gamblerství. Diagnóza patologického hráče by neměla být udělena, pokud má jedinec zároveň psychotickou diagnózu. Samotný výskyt hraní, který splňuje jeho kvalitativní znaky, však nalezneme i u lidí s takovýmito onemocněními.

Nelátková závislost

Hraní je podle obou manuálů považováno za poruchu impulzivity. V odborné diskuzi se o problémových formách hraní stále více uvažuje jako o nelátkové závislosti (viz připravovaná nová verze manuálu DSM V). Podobným způsobem se profilují i pomáhající služby pro hráče, které vznikají na podobných principech a ve stejných organizacích jako služby pro uživatele drog. I přestože gamblerství není vázáno na konkrétní látku, vykazuje stejné znaky jako chemická závislost. V anglosaské literatuře bývají tyto znaky označovány jako „tři C závislosti“ (compulsion, loss of control, continued use despite negative consequences), a sice nutkání, nedostatek sebekontroly a pokračování i přes způsobené negativní důsledky. Toto je patrné zejména v kritériích DSM-IV.

Rozdíly v diagnostice – problémové hraní vs. patologické hráčství.

Můžeme mluvit o patologickém hraní (compulsive gambling, pathological gambling) nebo hraní problémovém. Problémové hraní je častěji používáno ve smyslu, kdy je hraní vnímáno jako problematické a to většinou hráčem samotným. Může však jít i o blízké hráče, kteří to takto vnímají. Rozdělení mezi hraním problémovým a patologickým je určeno spíše úhlem pohledu na samotné hraní.

Patologické a problémové hraní jako pojmy mohou být často i volně zaměňovány. Pokud ale chceme rozdělovat, pak problematické hraní může být vnímáno jako širší pojem hraní patologického. Každé patologické hraní je současně problémové. Ale ne všechno problémové hraní musí být patologické. O patologickém hraní mluvíme, pokud hráč splní kritéria pro tuto diagnózu. Ačkoliv i tak zde může být rozdíl mezi vážností situace, jak je vidět na výše zmíněných kritérií. British Gambling Prevalence Survey (2010) používá definici problémové hraní tak, že z manuálu DMS musí splňovat minimálně 3 znaky (patologické hraní 5 znaků).

Znaky a vzorce patologického hráčství.

K porozumění patologickému hraní můžeme použít i kritéria z diagnostického manuálu DSM, který hráčství popisuje kvalitativně z hlediska psycho-bio-sociálního pohledu. Znaky a vzorce hráčství jako fenoménu můžeme najít v jednotlivých výzkumech, Licehammerová (nepub.) provedla metasyntézu kvalitativních studií zabývající se problematikou gamblingu.

Rovnováha se vlastně jeví jako samozřejmý a podstatný aspekt ve fenoménu gamblingu. Gambling je lék na ztrátu rovnováhy a zároveň rovnováhu v životě hráčů trvale narušuje. Tímto se vytváří kolo fungování, které nemá konec ani začátek. Neustálé hledání a ztrácení rovnováhy přináší vzrušení a napětí do života. Prunner (2008) popisuje, že hráči mohou být označováni jako lidé s poruchou kontroly impulsivity. Mluví však o tom, že se u nich impulsivita projevuje možná jen v oblasti gamblingu. Gambling je zároveň způsob, jak rychle a hned získat odměnu, kterou hráči chtějí. Může to tedy platit i více obecně. Tento princip nasedá na vytvořený model.

Menu